Jak to máme s přivoláním my: 1. Čau-čau 11 let, nalezenec: ve městě pohoda, v revíru totální hluchota od okamžiku zachycení stopy. Akční radius: celé polesí. Návrat: dle potřeby, cca 2-3 hodiny. Orientace v terénu: vynikající. Přesně ví, kde se ztratil, a tam se také vrátí. Případně, když mě tam nenajde, pokračuje domů.Nespěchá. Strach: neví, co je. Řešení: vodítkový režim.
2. Čaučína 4 roky, koupená dospělá: v revíru pohoda do spatření čehokoli utíkajícího. Rychlost mizení za obzorem: vysoká. Návrat: do půl hodiny. Orientace v terénu: výborná, domů trefí vždycky. Strach: z čeho? Řešení: až na zmapované bezpečné prostory vodítkový režim
3. Německý ovčák, 3 roky, vychovávaný mnou a bohužel i oběma čaučáky. Přivolání v revíru vcelku spolehlivé, uteče jen s čaučínou coby svým vzorem a vrátí se do deseti minut. Strach: už jako štěněti mu čaučína vysvětlila, že je to zbytečná emoce. Řešení: nepouštět na volno zároveň s čaučínou.
4. Čaurasier, 10 měsíců: vychováván mnou, po zkušenostech omezen vliv čaučínky, třebaže je to jeho vlastní matka. Výsledek: zatím neutekl.
Drží se v okruhu 30ti metrů. Reakce na přivolání: pomalu, ale jistě.
Když to takhle půjde dál, někdy v důchodu bych se mohla propracovat k nějakému opravdu poslušnému psovi.
