Obhajoval jsem povinnou výbavu jako takovou, hlavně spacák. Pak jsem uváděl příklady věcí, která by se daly vyhodit z povinné výbavy. Ale zároveň jsem s tím nesouhlasil, protože by to měnilo trekování na běžecký závod. A ani teď neříkám nic o tom, že by se měla miska vyhazovat. Prostě se mi to líbilo tak, jak to bylo dosud, v původním tradičním pojetí, s určitou výbavou, která podle otce myšlenky dogtrekkingu byla potřebná, s trochou volnosti, jestli mi rozumíš. Ve smyslu "vydej se na trať, vem si alespoň tuto hromádku věcí, poraď si jak umíš a dojdi do cíle". Jednou to tak bylo zavedené, tak proč to kvůli jednomu nespokojenci měnit a redukovat. Ale nelíbí se mi ani to, že se vymýšlejí další nové a nové věci, které jsou povinné, a z lidí se dělají nesamostatní ťulpasové, ačkoliv bych si bez problémů poradil bez nich jiným neméně účinným způsobem. Botička je samozřejmě dobrá věc, docela zjednoduší člověku práci, ale stejně dobře si na dojití poradím i s obvazem.
A to se bohužel neděje jen v dogtrekkingu, ale už skoro ve všech oblastech, do kterých jsem kdy zabrousil :-((( Mi přijde, že se tak trochu blížíme USA, kde musí mít na každou věc návod k použití ... (viz. extrém - výslovné upozornění u mikrovlnky, aby v ní nesušili domácí mazlíčky). Nebo jiný příklad, možná víc bližší dogtrekkingu - na putování Zélandem jsme potkali několikrát skupinky američanů. Vždy to byl nějaký vůdce s asi 15člennou bandou. Pokaždé měli stejné nádobí, stejné příbory, ba dokonce stejné suroviny na vaření a vařili stejné jídlo. Zřejmě měli předepsaný přesný postup, jak co dělat a co mít s sebou. A s toho se mi dělalo docela zle.
A nereptal bych tu tolik, kdyby se mi takové věci neděly stále častěji a neměl skoro při každé činnosti diktováno, co musím a co nesmím, samozřejme zaštítěno důvodem "bezpečností mou a okolí" nebo "ochranou přírody".