Jo jen vzkaz pro Honzu MOravce. Doufám, že už na mně nikdy nebudeš tak ošklivej, jako jsi byl když jsi dorazil 
Teď to vypadá, že se to všem moc líbilo jenom já jsem škarohlíd. Tak to tedy není pravda! Moc se mi to líbilo! ALE ...
Pokusím se být maximálně stručný.
Trať: Trať nádherná, minimum asfaltu. Večerní fantastické hovězí s rýží v hospůdce mě postavilo zase na nohy. Do té doby jsem se jen tak vlekl a tiše i dost nahlas trpěl a sliboval si, že už nikdy po roce lenošení nepůjdu závodit! Tu a tam dokopec, tu a tam skopec. Paráda!
Můj zdravotní stav: Oči už mi moc neslouží. Mám moc krátké ruce. Za šera už vidím v mapě jen názvy větších obcí "PRAHA", "Beroun", ... a ty ostatní různě dlouhé šedé šmouhy na mapě u měst, rozcestí nebo vrcholů kopců nejsem schopen ve většině případů správně dekódovat. V mapě "krátká-šmouha dlouhá-šmouha" pro mě může být "Pod hrází" nebo "U myslivny" nebo "Hrad Zvíkov". A to se to potom pěkně bloudí!
K věci: Zašel jsem si asi tak 500 m kousek před cílem. Ležím na mezi, mžourám do té mapy. Ladím vzdálenost od očí, abych to neměl moc rozmazané, ale abch to zase ještě viděl, až jsem se našel! Hurá! Vím, kde jsem a hledám, kam mám jít! Našel jsem! Vracím se zpět na zcestí a domlouvám se s příchozími kudy dál. Vyrážím s Vítkem a mizíme v lese Petře a Lukášovi. Nejdu sám! Paráda! Můžu zase schovat mapu a louskat pouze itinerář! Blahořečím Dáše za správnou velikost písma! Ó díky Velká Dášo! Pár kilometrů před cílem, kolik přesně to bylo nevím, protože posledních 15 km četl v mapě už jen Vítek, povídá Vítek: "Tady by někde měla být v té skále po levé straně taková průrva a tudy musíme jít! Dá se to sice obejít po silnici, ale to bychom o tu parádu přišli!". Průrva se objevila a my o tu parádu nepřišli! Cestou jsem stavěl několik postupových táborů na úpravu srdečního a dechového rytmu. Vítek asi dvakrát čekal a potom snad jednou odešel i na kus řeči do sousední vesnice, protože mi na čas zmizela jeho čelovka z dohledu, ale potom se zase - asi po kávě a zákusku - znovu objevila. Asi se pro mě vrátil. NEvím. Moje smysly byly totálně vytíženy. Pro pot v očích jsem nic neviděl. Pro ohlušující tlukot srdce jsem nic neslyšel. Chuťové pohárky a čichové kalíšky byly ukonejšeny hovězím plátkem. Hmat - cit? O ty jsem přišel na 3. kontrole, když jsem se opařil skvělou horkou polévkou! Nevnímal jsem. Vyškrábal jsem se za Vítkem až na kopec. Húúúúú! Jsem túúúúúú! Chrrrrr! Přežil jsem i další ránu. Ten kopec, který jsem před chvílí vyškrábal po čtyřech jsme sešli z druhé strany po silnici. Sliboval jsem Kájovi krutou pomstu! Schovám mu půllitr! Zapálím chmelnici! Nasadím parazity do ječmene! Vysněný cíl se blížil! Vítek po mě po očku pokukoval a laskavým slovem brzdil svoje krásný spřežení. Když jsem 100 metrů (slovy STO METRŮ) před cílem zastavil na volejbalovém hřišti se slovy "stavím postupový tábor" došel do cíle sám se svojí smečkou. Došel jsem za ním asi za čtvrt hodiny. Totálně vyčerpaný a šťastný, že JSEM TU!
Cíl: Daša, starostlivyý toť pořadatel, se mi snažila vnucovat polévku, čaj, zákusky a jiné pochutiny. Vůbec nechápala, že moje smysly jsou stále ještě na trati a nedorazí dřív než za hodinu. Nechápala, proč nic nechci. Ani mluvit! A dokonce ani poslouchat její návrhy a podbízení všehomožného. Odešel jsem čekat do horké sprchy na svoje smysly. Po hodině spánku ve sprše se smysly nedostavily. :-( Pohovořil jse s opeilcem-médiem o hudebnících (spolužácích) ze skupiny Laura a její tygři, snědl pár zákusků a šel spát.
BYLO TO KRÁSNÝ! Děkujeme všem pořadatelům i Kájovi za ten šílenej závěr! (Nemyslím tím svůj bivak 100 m před cílem.)
Honza a Grini
