Deprecated: preg_replace(): The /e modifier is deprecated, use preg_replace_callback instead in /DISK2/WWW/tombru.com/www/forum/Sources/Load.php(183) : runtime-created function on line 3 Láďa Páral

Autor Téma: Láďa Páral  (Přečteno 3590 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

Offline tombru

  • Administrator
  • píše i ušima...
  • *****
  • Příspěvků: 595
  • Souhlasu: 105
  • zlý admin :-)
Láďa Páral
« kdy: Říjen 29, 2007, 09:50:08 »
STOPOU STREJDY ŠERÁKA - zpověď dogtrekaře

Text a foto Vladimír Páral a Michal Páral


Od samého vzniku letošního termínového kalendáře dogtrekkingů, jste nemohli přehlédnout jedno číslo- totiž avizovaných 124 kilometrů na jubilejním pátém ročníku Stopy strejdy Šeráka. To numero vyčnívající z řady ,strašilo slabší povahy. .Na dobrodruhy a lehkomyslné povahy však působilo spíše jako dráždivá výzva-výzva s kterou stojí zato se poprat. Tomu volání nemohl odolat ani náš rodinný tým…

Slavné májové dny mne tedy zastihují, spolu s nejmladším synem Michalem a našimi malamuty Belou a Blackem v Lipové-lázních na startu nejstaršího dogtrekkingu u nás. V rukou žmouláme itinerář, jehož podoba zakreslená do mapy zabírá uctyhodné tři archy papíru. Při pohledu na jednotlivé dvojice či trojice mizící v minutových intervalech za poznáním Rychlebských, Zlatých hor a Hrubého Jeseníku, si poprve uvědomuji kolik jsem toho za poslední měsíce zanedbal.Konečně v příštích hodinách a dnech, kdy se mnohdy myšlenky vydaly svou vlastní cestou oproštěnou od palčivé bolesti nohou, bylo příležitosti k pokání dostatek.

Trasa


Naši psi cukající vodítky v touze vyrazit za ostatními se konečně dočkali. Napadá mne, že jsou asi prvními komu bych se měl omluvit, koho požádat o odpuštění. Poslední dobou jsem s nimi určitě netrávil tolik času, kolik by si zasloužili. Tržní prostředí je neúprosné, nikomu nic nedaruje, občas je to boj o přežití a jeden se musí řádně otáčet. V práci trávím mnohdy víc času než je zdrávo. Ani v letošní podivné zimě jsme tomu na sáních společně moc nedali. Teď však máme pár  dnů jen pro sebe a náležitě si je užijem. Navíc mě těší, že kousek před námi si to rázuje s kamarádkou Bárou náš gróňák Storm. I tak však v péči zbytku rodiny, bohužel, zůstává doma zbývajících pět psů. Těm to musím vynahradit příště, už brzy. Slibuji.
Zatímco malamuti si výšlap vyloženě užívají a vesele táhnou, Michal tradičně remcá. Sotva jsme vyšli, už ze sebe chrlí ty své pesimistické prognózy o tom, jak to maximálně na třicátém zapíchne a jak mohl ještě vyspávat. Jeho pověstné ,,studené starty“ jsou nám všeobecně známé, tak to ani teď neřeším. Brzy však nasaje elán a bude v pohodě, že jim s Blackem budeme sotva stačit. No jo, to je to mládí! I vůči  Michalovi mám jisté výčitky. Má těsně před maturitou, měl by sedět doma a dostávat do hlavy vědomosti, zatímco já ho tady honím po horách. Na druhou stranu věřím, že těch pár dnů ,, mimo“ mu jen prospěje. S Belou si na treku vyloženě rozumí a jak se dalo čekat, brzy ho to chytlo a zdatně naviguje.

Navigátor v akci.

Vzpomínám na včerejší večerní slavnostní zahájení s obrovskou atmosférou. Omlouvám se všem kamarádům a kamarádkám, které jsem díky našemu pozdnímu příjezdu nestihl pozdravit a prohodit pár slov- bylo vás tolik… Nu snad se potkáme někde na trati a o to setkání bude vřelejší. Především se však musím omluvit a požádat o odpuštění strejdu Šeráka za to, že jsem možná někdy zapochyboval o jeho existenci i o chvále, kterou o jeho treku ostatní pěli. Kaju se, strejda Šerák fakt existuje a pod jeho přísným dohledem předvádí ředitel Gejza Sóky se svou partou skutečný pořadatelský koncert. Ten si mohli všichni vychutnat od zahajovacího rautu, vztyčování vlajky, přes bezchybné značení až po závěrečnou perličkovou koupel a koretní vyhlášení výsledků. Inu kdo umí,ten umí! Stále zřetelněji se ukazuje,že nejen zajímavá lokalita, ale v nemalé míře i osoba pořadatele určuje originalitu a charakter každičké jednotlivé akce.

Na koňské stezce.

Klikatá, hrubými kameny dlážděná Koňská stezka , nás vyvedla na vrchol Šeráku. Je až k neuvěření, že ještě po druhé světové válce tudy koňské povozy dopravovaly na horskou chatu proviant a hanušovické pivo. Teď však chatu Jiřího obklopují odpočívající psi. Jejich páníčci využili vítané a možná na delší dobu poslední, možnosti občerstvit se ve zdejší vyhlášené kuchyni a dát si něco teplého. Také psům trocha odpočinku a posilnění přijde , po náročném stoupání ,vhod. Konečně také přišel čas poklábosit s ostatními a zavzpomínat na minulé návštěvy tohoto kouzelného místa. Jindy nepřekonatelný, nadherný výhled do údolí se skrývá v cárech mlhy, navíc začíná drobně poprchávat. Není na co čekat, tak  ještě nezbytné razítko do průkazky, coby potvrzení 1. kontroly a vyrážíme na další cestu. Jako následující psychologickou hranici si stanovujeme bod, kdy se zbývající kilometry zhoupnou pod  magickou  stovku. Jó, to už nám bude hej!

Venca Němec si dogtrekking zamiloval.

Bod po bodu ukrajujem z dokonalého itineráře psaného srdcem a zkušeností, to se hned pozná. Kontrolní stanoviště bývají zdrojem letmých a příjemných setkání s dalšími dogtrekaři. Počasí se , navzdory nepříznivé předpovědi, brzy umoudřuje a obšťastňuje nás hřejivými paprsky. Do deníčku paměti si ukládáme jedno krásné místo za druhým. Ač se považuji za mírně pokročilého znalce Jeseníků, některá jsou pro mne překvapením, jiná spojená s milou vzpomínkou. Tak třeba Velké mechové jezírko na Rejvízu,  ke kterému nás v podvečer přivádí dřevěný slaťový chodníček… Poprve jsem zde byl ještě s rodiči, coby školou povinný. Od těch dob jsem zde byl mnohokrát, teď však poprve s potomkem a se psy. Tichá a ponurá krása tohoto místa nás zlákala k delšímu odpočinku. Čas jako by se zde zastavil, páreček divokých kachen se nenechá vyrušit z dřímoty ani přítomností našich psích společníků. Kujeme plány na další postup, když se zjevuje další z dogtrekařů. Zatímco my chceme využít elánu prvního dne a šlapat ještě po setmění, on pomalu začíná řešit kde ještě za světla zabivakovat.  Loučíme se a s ohlédnutím jen zalitujem ty, jež pojali dogtrekking striktně sportovně a nedopřáli si tuhle drobnou odbočku z itineráře.

Dogtrekking v máji.

Společné chvíle na kontrole.

Chladné světlo čelovky vykrajuje z lesní temnoty obrysy stromů a kamenitou stezku. Občas v dálce zaregistrujeme zablesknutí konkurenčních světýlek, postupem času jich však ubývá. Jen pár zářících psích očí tu a tam prozrazuje, že se zde už někdo uložil k spánku. S potěšením pozoruji starou známou věc: s temnotou a nočním chladem se v našich seveřanech probouzí dávné vlčí pudy. Nabírají novou sílu a ostražitost. To s námi je to naopak., batohy tíží a nohy začínají bolet. Prameny Javorné  nás přivedly ke čtvrté kontrole, reprezentované malým razítkem skrytým pod rozcestníkem. Jestli ještě dnes dorazíme k páté, 10km vzdálené kontrole u Svaté Anny si netroufáme odhadnout. Poblíž Dolního údolí vzbuzujeme nežádoucí pozornost projíždějící policejní hlídky.  Asi vypadáme dost podezřele- nedivím se, naštěstí stačí pár vět na vysvětlenou a s přáním sťastné cesty se s námi loučí. Blíží se půlnoc a pomyslný tachometr ukazuje něco kolem padesátéhodruhého kilometru. Travnatá mezka se statnou borovicí a výhledem na vesnici nás konečně zlákala- tady strávíme dnešní noc. Než se nakrmení psi pořádně schoulí vedle nás, Michal už tvrdě spí. Já se ještě probírám vzkazy v mobilu – je příjemné číst, že máte tam někde podporu. Roman Baláž, na čele startovního pole,  se prý pohybuje kolem osmdesátého kilometru. Pane jo, tak si to užij, my jdem spát !

Všechny odstíny zelené.

Mechová jezírka.

V půl páté, přesně jak nám Tombru od své meteorologické stanice  večer vzkázal, zašustí na celtě první kapky deště.Teď jsme vděčni za suché přístřeší staré borovice. Zatímco vře voda na ranní kávu, kolem nás , s tichým ahoj, projdou čtyři týmy zakuklené v pláštěnkách. Zdá se, že nepříznivá předpověď se jen trochu zpozdila. Ač neleje jako z konve, travnaté louky a mokřiny časem vykonají své. Vlhkost se pomalu začíná dostávat do bot, které jsme asi přecenili. Na malamutech je vidět, že příroda s tímhle problémem poradila daleko lépe. Zlaté hory, město s bohatou historií, v uplakaném ránu ještě spí. Nacházíme jediný otevřený obchod, kde si zpestříme zásoby. Banán a bonbóny s hroznovým cukrem staví na nohy , ještě pořád skoro spícího, Michala. O kus dál poznáváme,že zřejmě dochází na první lámání chleba – kolem s máváním projíždí auto pořadatelů plné těch, kteří byli nuceni vzdát.
Jestli jsme si mysleli, že výstupem na Šerák máme nejtěžší stoupání za sebou, pak jsme žili v hlubokém omylu. Drápeme ze Zlatých hor šíleným kopcem směrem k polské hranici na poutní místo zvané Biskupská kupa. Ze 405m.n.m. do výšky 891m.n.m.- téměř pět set metrů převýšení na čtyřech kilometrech (ještěže mám takového navigátora) !! Zpočátku proklínám neskutečně těžký batoh, posléze i den , kdy jsem se rozhodl přihlásit na tento trek.

Biskupská kupa.

A najednou byl konec, z mlhy se vylouplo to zvláštní místo, kde jsme si připadali jako mezi nebem a zemí, jinak se ten pocit asi popsat nedá. Proti zatažené obloze se tyčil bělostný sloup rozhledny a světe div se, uprostřed toho liduprázdného , nehostinného místa člověk nad dvěma bublajícimi kotli vojenských polních kuchyní. Prý se zde konají různá procesí a slavnosti, hojně navštěvované převážně z polské strany. Na to, koho v tomto nečase ale čeká dnes, se nám uspokojivé odpovědi nedostalo. Přesto odcházíme bohatší o recept na vynikající svařené víno a internetovou adresu s fotogalerii a kalendářem zdejších akcí. Loučíme se s vědomím, že zde jsme určitě nebyli naposledy.

Kříž smíření.

         Kříž smíření na česko- polské hranici je , se svým nápisem dalším kontrolním znamením, kterým se musíme prokázat hlídce s číslem 6, dole na úpatí. Je milé vidět zase lidičky z pořadatelské party, zvlástě když s sebou mají soudek s pěnivým mokem. Se sebezapřením a nemalými obavami sundáváme promočené boty a ponožky. Psi jsou nad tohle povznesení a zbystří teprve při šustění svačinového sáčku. Náležitě posilnění, v suchém obutí vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím. Postupně zdoláváme jeden výškový bod za druhým. Za sebou necháváme prameny Opavice, Kazatelny, Pásmo Orlíka i Lysý vrch. Bela s Blackem jsou skvělí v překonávání nesčetných vývratů a polomů.Horší je to opět s našima nohama. Déšť sice ustal, ale potůčky a rozsáhlé mokřiny vykonávájí v suchých botách své.

Nebohé nohy.

Dlouhodobá chůze, spojená s únavou mne postupně vždy přivadí do stavu , blízkého meditaci. Myšlenky se ubírají svou cestou, vzdáleny od bolesti nohou a otlačených ramen. Jako pokaždé licituji:,, Mám tohle zapotřebí, takhle týrat své vlastní tělo?“ Abych si vzápětí odpověděl : ,,Příště půjdu zas!“ Mé nohy si také zaslouží omluvu za tvrdé a nesmlouvavé zacházení. Nikdy mne však nezklamaly a za to jsem jim vděčný.
       Naše četné akce se psy hustě zaplňují kalendář. Všem těm doma, co nás podporují bych se měl omluvit a poděkovat. Protože jsou to právě oni , kteří  mne v práci zastanou, kteří se postarají o psy jež musí zůstat doma.
         Ze zamyšlení mne vytrhává Michalovo upozornění na kontrolu s číslem 7. Jsme u pramene Zaječího potoka na 98.5 kilometru a na rozcestníku se houpá malé razítko.  Z upravené studánky nabíráme vodu na noc a potvrzujeme průchod. Mezitím se setmělo, ale teď už věříme, že denní závazek – pokořit stokilometrovou hranici, bude splněn. Po vytrvalém stoupání přichází nekonečné klesání, malamuti s temnotou ožívají , zatímco naše nohy úpí na asfaltové silnici. Ulevuje se nám , když se za zatáčkou vynoří světla vesnice Bělá p. Pradědem. Kousek za vsí nacházíme opět útočiště k poslednímu noclehu. Říčka Bělá s sebou nese chlad, ale projasněná obloha věští skvělý příští den.
      Na závěrečných 20 kilometrů jsme si trochu pospali. Vyrážíme po šesté, kdy už se do nás sluneční paprsky začínají řádně opírat. Směřujeme k osadě Mlýnky mírným stoupáním. Na vrstevnici se ještě ohlédnem a podvědomě, bůhví už po kolikáté, sáhnu po foťáku. Ten obraz zvlněných kopců, překypujících všemi odstíny zelené a rámovaný azurovou oblohou , musel stvořit malíř s obrovskou fantazií. Tu krásu se pokusím zachytit několika snímky a v duchu se zastydím. Asi proto, že nedávno jsme plánovali dovolenou do zahraničí. Přitom stále objevujeme další a další nadherná místa v rodné zemi. Tohle dilema však za nás asi nikdo nevyřeší.
        Cíl se blíží a nám jako by se do něj najednou ani nechtělo. Užíváme si poslední chvíle na trati . Pravda, příjemně – závěrečné kilometry vedou milý lázeňským městečkem Lipová. Potkáváme spoustu známých a psi si vychutnávají časté pohlazení. Ve slunečném dni jim dopřejem koupel v potoce, kde si blaženě chladí tlapky.
     Poslední kopec a je tu cíl! Najednou cítím nutkání omluvit se svým fanouškům a všem těm, kteří na  nás sázeli. Opět jsme nevyhráli a dali přednost kochání i všem dalším prožitkům na trase. Přesto si za potlesku, který nás vítá, připadáme jako vítězové. Psi naposledy zaberou a tak trochu obávaných 122,5 kilometrů, je za námi. Vyhráli jsme sami nad sebou, nad svou pohodlností a přitom sobě a psům dali ten nejhezčí dárek
         Že se mi těch hříchů a omluv najednou nahromadilo! Naštěstí přichází Gejzovo rozhřešení: ,,Pro vás, právě pro vás pohodáře, to vše děláme.“ Díky. Malamuti se uvítali se Stormem a blaženě nastavili kožichy odpolednímu sluníčku. A Michal ? Trošku se mu narostly ramena a poptává se kolik to bude příště. Bolavé nohy, kopce, všechno zlé je zapomenuto. Tak zase na viděnou na treku, pardon, na dogtreku !!

Text a foto Vladimír Páral a Michal Páral
« Poslední změna: Listopad 10, 2007, 16:54:05 od tombru »
tombru

Offline tombru

  • Administrator
  • píše i ušima...
  • *****
  • Příspěvků: 595
  • Souhlasu: 105
  • zlý admin :-)
ROZŠIŘUJEME SI OBZORY
« Odpověď #1 kdy: Červen 23, 2008, 21:30:55 »
ROZŠIŘUJEME SI OBZORY
Dogtrekkingové mapování estonského pobřeží

Náhoda a trocha pověstného štěstí v neštěstí tomu chtěla, že jsem spolu se svými psy bohatší o řadu nevšedních zážitků. A snad z nadšení nad nekonečností mořské hladiny a pobřežních borových lesů, podpořeného vůní slaného mořského větru se zrodil zajímavý nápad, který by mohl potěšit celou řadu dogtrekařů i dalších pejskařů milujících cestování. Jestliže jste zpozorněli, čtěte dál…

VZHŮRU NA SEVER
Po třech letech plánování, zklamaných nadějí a nových šancí konečně přichází den D. Je druhá polovina února a naše výprava vyráží za splněním dobrodružného snu, totiž zdoláním nejvyšší hory Finska, Halti za pomoci psího spřežení. Slovo výprava je však poněkud nadnesené, pravda v samotných počátcích příprav se jednalo o skupinu pěti lidí a dvou spřežení. Z důvodů, o kterých by se snad dala napsat kniha, se však konečný počet účastníků smrsknul na mne, Honzu a mých pět tažných psů. Oč je naše parta menší, o to je nabitější odhodláním spojeném s očekáváním nepoznaných zítřků. Před námi je však obávaná, téměř 3000 kilometrů dlouhá strastiplná cesta autem přes Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko do finského městečka Kilpisjarvi, ležícího v samém sousedství norských a švédských hranic. Poloha tohoto, námi zvoleného základního tábora, tedy asi 450kilometrů nad severním polárním kruhem, by měla mimo jiné zaručit kvalitní sněhové podmínky pro uskutečnění naší akce. I to byl jeden z důvodů, proč vyrážíme tak daleko na sever – kde už jinde by si mohl musher se svým spřežením zajezdit, když ne zde?!

NÁROČNÁ CESTA
Po krátkém úvodu na české dálnici do Českého Těšína se stává Polsko těžkou můrou našeho řidičského tandemu. Stav polské silniční dopravy zavání beznadějí, na kterou musíte dříve či později rezignovat. Roztroušené vesnice, jež prakticky nekončí , nýbrž jedna plynule přechází v druhou spolu se stavem vozovky snižují náš rychlostní průměr na minimum a nabourávají naše plány. Vzhledem k vlastním zkušenostem i radám ostatních se obloukem vyhýbáme Varšavě, proslulé totální absencí směrového značení. Moc jsme si ovšem nepomohli, na objížďce se dostáváme do kolony, která se téměř nehýbe. Druhá, podstatně lepší část polské trasy, tak nemůže vymazat celkově špatný dojem z polské silniční dopravy. Jo pobaltské státy, to je jiné kafe! Obzvláště poté, co se všechny země, kterými projíždíme ocitly v tzv. Schengenském prostoru. Na to jsme byli hodně zvědaví. Po zkušenostech před šesti lety, kdy to na každé hranici fungovalo systémem ,,nech se zkontrolovat a zaplať ‘‘, příjemné překvapení. Zaklínadlo „děngy i vodka“ zmizelo, stejně jako hraniční přechody, takže téměř nerozeznáváme přechod z jedné země do druhé, tím spíše ,že se pomalu setmělo. Na kvalitních dálnicích doháníme vzniklé zpoždění a dospíváme k rozhodnutí jet nonstop až do Estonska. Stereotyp pravidelného střídání za volantem a tankování narušuje jen pravidelné venčení a napájení psů. Ti cestují na slámě v boxech přívěsného vozíku a jsou v pohodě. Jejich europasy opatřené pro finskou stranu navíc pouze potvrzením o odčervení odpočívají ve schránce vedle našich - mimo trajektu jsme je nemuseli vůbec vytahovat.
Únava a sympatické parkoviště v borovém lesíku rozhodly. Kolem šesté ráno zaleháme do spacáků ke krátkému odpočinku, uspávání hukotem příboje nedalekého, temného Baltského moře. Jsme těsně před hranicí s Estonskem a do přístavu v Talinu, odkud nás čeká trajekt do Helsinek nám zbývá asi 200 kilometrů. Při troše štěstí tak můžeme chytit ještě některý z nedělních odpoledních lodních spojů.


naše  výprava u Baltu 2008


první kontakty s pobřežím


VŠE ZLÉ JE K NĚČEMU DOBRÉ
Po dvou příjemných hodinách spánku nás bohužel budí studený déšť. Bleskově vaříme snídani a venčíme psy na písečném pobřeží. Ti jen s nedůvěrou hledí k tomu temnému, neznámému, nekonečnému…
V 11.30 (12:30 místního času) jsme skutečně v Talinu. Jenže po nadšení, že se brzy dostaneme přes Finský záliv přichází studená sprcha: všechny trajekty jsou beznadějně vyprodané! Pro vysvětlení: z Česka se nám levný spoj nepodařilo zajistit, věřili jsme, že na místě, u jiných společností budeme úspěšnější. Nu teď to máme – nejbližší volná loď odplouvá zítra v pět odpoledne. Ke všemu neustále hustě prší a každý pokus o vyvenčení psů končí pořádně promáčenými seveřany. Naše snaha směřuje jediným směrem, pryč z tohoto uplakaného města, jen dál na sever. I proto se pokoušíme každé tři hodiny v přístavišti, jestli se při odjezdu neuvolní nějaké místo. Bohužel všechno marné, zdá se, že zítřejší odpolední trajekt to jistí. Marnost a depku je třeba s přicházejícím večerem spláchnout něčím ostřejším – na řadu přichází slivovička. Jdeme do centra na pivo a něco k snědku. Přívětivá pizzerie s obrovskou pizzou a vychlazeným finským Lapin Kultou nám oběma spravuje náladu. „Což takhle udělat z problému výhodu. Máme den volna k dobru, zítra můžeme vyjet za město a udělat se psy tůru po pobřeží. Konečně v Estonsku jsem ještě nebyl“, navrhuje po chvíli Honza. Nápadu se chytám jako tonoucí stébla, poslední hodiny mi daly psychicky zabrat. Pravda, dogtrekking v Estonsku , to tu ještě nebylo – začínám se těšit! Ani celou noc bubnující déšť či klepání místní policie na auto mi nemůže zkazit náladu, vždyť máme konečně nápad jak naložit s neplánovaným volnem.


s Belou


Honza se Stormem

DOGTREKKING PO ESTONSKU
I počasí jako by se s námi chtělo udobřit. Probouzíme se sice do větrného rána, zato bez deště a chvílemi dokonce probleskuje i modrá obloha. Poslední pokus dostat se na ranní loď opět nevyšel. Smířeni tedy kupujeme lístek na odpolední spoj, definitivně tím pádem máme do pěti volno.Po krátkém váhání nasměrujeme naše auto k několik kilometrů vzdálenému poloostrovu Viimsi p-s. Vzhledem k omezenému času se nám tenhle nejsnáze dosažitelný severní výběžek estonského pobřeží zdá optimální. Kvalitní silnice kopíruje pobřeží s nádherným výhledem na hlavní město. Racci s hlasitým pokřikem nad námi provádí své ranní kejkle a těsně pod námi se na vzdouvajících mořských vlnách pohupují početné kachny. Chvíli tápáme ve spleti silniček a odboček, abychom nakonec zaparkovali na příjemném písečném plácku. Psi jsou z neplánovaného výletu nadšeni. Aby nás ve svém přebytku energie neuvláčeli, musíme si naši partu malamutů a gróňáků rozdělit na dvě skupiny. Drobná svačina, pár pamlsků do batůžku, ještě nezapomenout dalekohled a foťák a můžeme vyrazit. Budeme se prozatím maximálně držet pobřeží, naším cílem by měla být vesnička Rohuneeme s vyznačeným majákem. Už kvůli tomu, že nemáme žádnou podrobnější mapu, nemůžeme si dovolit víc experimentovat.


maják na dohled


torzo majáku


OČAROVÁN MOŘEM
Zřejmě to tak nemá každý, ale pro mne je moře a obzvlášť to chladné, fascinujícím úkazem. Možná za to může můj bídný suchozemský původ či nadměrná konzumace dobrodružných románů a cestopisů… Zkrátka pohled na temné, zdánlivě nekonečné masy vod, vítr prosycený solí a tříštění vln o pobřežní skály ve mně evokují představy dálek, zapomenutých výprav a nesčetných životních příběhů odvážných námořníků. Určitě hodně odvážných, protože postavit se těmto nevyzpytatelným živlům na palubách lodí, svou velikostí nicotných, chce hodně statečnosti. Nevím jaký názor na to měli psi, ale radostně rejdili ve vlhkém písku a značkovali kdejaký kout borového lesa. Jen k té podivně slané věci se přibližovali s nedůvěrou až se člověk musel smát. Málem jsem přitom zapomněl na svou oblíbenou „šutrologii“, tedy sbírání krásných oblázků, které budou sloužit jako milá vzpomínka na místa, která jsme navštívili. Okraj lesa byl protkán řadou pěšinek svědčících, že tato oblast je častým cílem vycházek Taliňanů. Občas se objevila rybářská chatka, srub či opuštěné stavení. Vše díky blízké přítomnosti moře a nadměrné vlhkosti poznamenané působením tvrdých povětrnostních vlivů. Konečně se v dáli objevuje kamenitý výběžek se siluetou majáku, lépe řečeno toho, co z něho zbylo. Honza se Stormem spěchají, aby toto místo dobyli jako první. Máváme vzdáleným lodím, psy obšťastňujeme pamlskem a sebe tatrankou. Jsme spokojeni, ten problém s trajektem byl přece jenom k něčemu dobrý a věřím, že i psi by nám dali za pravdu. Vesnička Rohuneeme si žije svým ospalým pondělně dopoledním životem. Venku potkáváme jen minimum lidí, nejčastěji však venčící pejskaře, kteří si nás se zájmem prohlíží. Podle krásných výstavních domů před nimiž vedle nového auta často parkuje motorový člun usuzujeme, že nejde o typickou rybářskou vesnici, ale spíše lepší příměstskou část. Středem poloostrova vede několik cest, v nichž není jednoduché se zorientovat. Také na to brzy doplácíme, naše orientace je v háji a nakonec se vynořujeme úplně jinde než bychom čekali. Na druhou psí partu už nám tak nezbývá tolik času kolik bychom chtěli.
Do přístaviště se vracíme s dobrým pocitem, že jsme alespoň okusili estonskou krajinu a psům umožnili se proběhnout před další náročnou cestou.


ve vesnici Rohuneeme


OD NÁPADU K ČINUM
Na palubě trajektu a při další cestě za volantem se vracíme k zážitkům z dnešního výšlapu. Přiznávám, že ten mne jen navnadil k dalšímu poznávání estonské krajiny. Zdejší kraj již mám v  hledáčku delší dobu, jen se vše jaksi nedaří uskutečnit. Láká mne rovinatý, písečný terén, rozlehlé borové lesy plné hub a zvířectva, ještě do nedávna nepřístupné ostrovy. Ani o památky, církevní, architektonické zde není nouze a v neposlední řadě jsou zde milí a pohostinní lidé. Mladší generace se bez problémů dohovoří anglicky, starší zvládá stejně jako my ruštinu. Ačkoliv je Estonsko z pobaltských států ekonomicky zřejmě nejdravější, zdejší ceny jsou přijatelné, srovnatelné s našimi.
Když tak básním o dogtrekovaní po Estonsku, Honza se hned nápadu chytá. Inu nezapře se v něm majitel netradiční cestovky (www.rajbas.eu).Přichází s návrhem na upravení svého přívěsu za osobní dodávku tak, aby se v něm dali přepravovat psi. A hned vyjmenovává další destinace kam by se s takovýmto dogtrekařským mikrobusem dalo vyrazit. Ač zpočátku hledím nedůvěřivě, postupně se mi nápad začíná líbit. Vzpomínám na své dávné začátky, kdy jsem byl vlastníkem pouze jednoho malamuta. Tehdy jsme spolu dalšími využívali nabídky kamaráda Karla Tůmy. V autobusu, upraveném na karavan a vybaveném kotci pro psy jsme společně cestovali na závody i výstavy. Mělo to celou řadu výhod: člověk tak starost o auto a řízení přenechal řidiči, užil si krajiny i přátel kolem sebe, aby odpočatý dorazil se spokojeným psem na místo. Zanedbatelná určitě není i finanční stránka tohoto společného cestování i možnost určitého zázemí.Takže koho jsem na začátku navnadil na zajímavý nápad pro pejskaře, to je tedy on. Možná si řeknete nic převratného, ale pokud vím nic takového se nám zatím nenabízí. Věřím, že celá řada dogtrekkařů i těch ostatních, kteří rádi tráví dovolenou po boku svých psů, by tenhle způsob cestování přivítala. Není od věci čas od času kromě zavedených akcí navštívit nové zajímavé neokoukané kraje. Pokud vás myšlenka zaujala, ozvěte se na adresu: info@rajbas.eu nebo stistko61@seznam.cz. Tenhle nápad je ještě třeba doladit a dopilovat, ale na tom se už můžete podílet právě vy.
Šťastné cesty vám i vašim psům přeje Laďa Páral.

Text Vladimír Páral
Foto Honza Odehnal a Vladimír Páral
tombru