STOPOU STREJDY ŠERÁKA - zpověď dogtrekaře
Text a foto Vladimír Páral a Michal Páral
Od samého vzniku letošního termínového kalendáře dogtrekkingů, jste nemohli přehlédnout jedno číslo- totiž avizovaných 124 kilometrů na jubilejním pátém ročníku Stopy strejdy Šeráka. To numero vyčnívající z řady ,strašilo slabší povahy. .Na dobrodruhy a lehkomyslné povahy však působilo spíše jako dráždivá výzva-výzva s kterou stojí zato se poprat. Tomu volání nemohl odolat ani náš rodinný tým…
Slavné májové dny mne tedy zastihují, spolu s nejmladším synem Michalem a našimi malamuty Belou a Blackem v Lipové-lázních na startu nejstaršího dogtrekkingu u nás. V rukou žmouláme itinerář, jehož podoba zakreslená do mapy zabírá uctyhodné tři archy papíru. Při pohledu na jednotlivé dvojice či trojice mizící v minutových intervalech za poznáním Rychlebských, Zlatých hor a Hrubého Jeseníku, si poprve uvědomuji kolik jsem toho za poslední měsíce zanedbal.Konečně v příštích hodinách a dnech, kdy se mnohdy myšlenky vydaly svou vlastní cestou oproštěnou od palčivé bolesti nohou, bylo příležitosti k pokání dostatek.
Trasa
Naši psi cukající vodítky v touze vyrazit za ostatními se konečně dočkali. Napadá mne, že jsou asi prvními komu bych se měl omluvit, koho požádat o odpuštění. Poslední dobou jsem s nimi určitě netrávil tolik času, kolik by si zasloužili. Tržní prostředí je neúprosné, nikomu nic nedaruje, občas je to boj o přežití a jeden se musí řádně otáčet. V práci trávím mnohdy víc času než je zdrávo. Ani v letošní podivné zimě jsme tomu na sáních společně moc nedali. Teď však máme pár dnů jen pro sebe a náležitě si je užijem. Navíc mě těší, že kousek před námi si to rázuje s kamarádkou Bárou náš gróňák Storm. I tak však v péči zbytku rodiny, bohužel, zůstává doma zbývajících pět psů. Těm to musím vynahradit příště, už brzy. Slibuji.
Zatímco malamuti si výšlap vyloženě užívají a vesele táhnou, Michal tradičně remcá. Sotva jsme vyšli, už ze sebe chrlí ty své pesimistické prognózy o tom, jak to maximálně na třicátém zapíchne a jak mohl ještě vyspávat. Jeho pověstné ,,studené starty“ jsou nám všeobecně známé, tak to ani teď neřeším. Brzy však nasaje elán a bude v pohodě, že jim s Blackem budeme sotva stačit. No jo, to je to mládí! I vůči Michalovi mám jisté výčitky. Má těsně před maturitou, měl by sedět doma a dostávat do hlavy vědomosti, zatímco já ho tady honím po horách. Na druhou stranu věřím, že těch pár dnů ,, mimo“ mu jen prospěje. S Belou si na treku vyloženě rozumí a jak se dalo čekat, brzy ho to chytlo a zdatně naviguje.
Navigátor v akci.
Vzpomínám na včerejší večerní slavnostní zahájení s obrovskou atmosférou. Omlouvám se všem kamarádům a kamarádkám, které jsem díky našemu pozdnímu příjezdu nestihl pozdravit a prohodit pár slov- bylo vás tolik… Nu snad se potkáme někde na trati a o to setkání bude vřelejší. Především se však musím omluvit a požádat o odpuštění strejdu Šeráka za to, že jsem možná někdy zapochyboval o jeho existenci i o chvále, kterou o jeho treku ostatní pěli. Kaju se, strejda Šerák fakt existuje a pod jeho přísným dohledem předvádí ředitel Gejza Sóky se svou partou skutečný pořadatelský koncert. Ten si mohli všichni vychutnat od zahajovacího rautu, vztyčování vlajky, přes bezchybné značení až po závěrečnou perličkovou koupel a koretní vyhlášení výsledků. Inu kdo umí,ten umí! Stále zřetelněji se ukazuje,že nejen zajímavá lokalita, ale v nemalé míře i osoba pořadatele určuje originalitu a charakter každičké jednotlivé akce.
Na koňské stezce.
Klikatá, hrubými kameny dlážděná Koňská stezka , nás vyvedla na vrchol Šeráku. Je až k neuvěření, že ještě po druhé světové válce tudy koňské povozy dopravovaly na horskou chatu proviant a hanušovické pivo. Teď však chatu Jiřího obklopují odpočívající psi. Jejich páníčci využili vítané a možná na delší dobu poslední, možnosti občerstvit se ve zdejší vyhlášené kuchyni a dát si něco teplého. Také psům trocha odpočinku a posilnění přijde , po náročném stoupání ,vhod. Konečně také přišel čas poklábosit s ostatními a zavzpomínat na minulé návštěvy tohoto kouzelného místa. Jindy nepřekonatelný, nadherný výhled do údolí se skrývá v cárech mlhy, navíc začíná drobně poprchávat. Není na co čekat, tak ještě nezbytné razítko do průkazky, coby potvrzení 1. kontroly a vyrážíme na další cestu. Jako následující psychologickou hranici si stanovujeme bod, kdy se zbývající kilometry zhoupnou pod magickou stovku. Jó, to už nám bude hej!
Venca Němec si dogtrekking zamiloval.
Bod po bodu ukrajujem z dokonalého itineráře psaného srdcem a zkušeností, to se hned pozná. Kontrolní stanoviště bývají zdrojem letmých a příjemných setkání s dalšími dogtrekaři. Počasí se , navzdory nepříznivé předpovědi, brzy umoudřuje a obšťastňuje nás hřejivými paprsky. Do deníčku paměti si ukládáme jedno krásné místo za druhým. Ač se považuji za mírně pokročilého znalce Jeseníků, některá jsou pro mne překvapením, jiná spojená s milou vzpomínkou. Tak třeba Velké mechové jezírko na Rejvízu, ke kterému nás v podvečer přivádí dřevěný slaťový chodníček… Poprve jsem zde byl ještě s rodiči, coby školou povinný. Od těch dob jsem zde byl mnohokrát, teď však poprve s potomkem a se psy. Tichá a ponurá krása tohoto místa nás zlákala k delšímu odpočinku. Čas jako by se zde zastavil, páreček divokých kachen se nenechá vyrušit z dřímoty ani přítomností našich psích společníků. Kujeme plány na další postup, když se zjevuje další z dogtrekařů. Zatímco my chceme využít elánu prvního dne a šlapat ještě po setmění, on pomalu začíná řešit kde ještě za světla zabivakovat. Loučíme se a s ohlédnutím jen zalitujem ty, jež pojali dogtrekking striktně sportovně a nedopřáli si tuhle drobnou odbočku z itineráře.
Dogtrekking v máji.
Společné chvíle na kontrole.
Chladné světlo čelovky vykrajuje z lesní temnoty obrysy stromů a kamenitou stezku. Občas v dálce zaregistrujeme zablesknutí konkurenčních světýlek, postupem času jich však ubývá. Jen pár zářících psích očí tu a tam prozrazuje, že se zde už někdo uložil k spánku. S potěšením pozoruji starou známou věc: s temnotou a nočním chladem se v našich seveřanech probouzí dávné vlčí pudy. Nabírají novou sílu a ostražitost. To s námi je to naopak., batohy tíží a nohy začínají bolet. Prameny Javorné nás přivedly ke čtvrté kontrole, reprezentované malým razítkem skrytým pod rozcestníkem. Jestli ještě dnes dorazíme k páté, 10km vzdálené kontrole u Svaté Anny si netroufáme odhadnout. Poblíž Dolního údolí vzbuzujeme nežádoucí pozornost projíždějící policejní hlídky. Asi vypadáme dost podezřele- nedivím se, naštěstí stačí pár vět na vysvětlenou a s přáním sťastné cesty se s námi loučí. Blíží se půlnoc a pomyslný tachometr ukazuje něco kolem padesátéhodruhého kilometru. Travnatá mezka se statnou borovicí a výhledem na vesnici nás konečně zlákala- tady strávíme dnešní noc. Než se nakrmení psi pořádně schoulí vedle nás, Michal už tvrdě spí. Já se ještě probírám vzkazy v mobilu – je příjemné číst, že máte tam někde podporu. Roman Baláž, na čele startovního pole, se prý pohybuje kolem osmdesátého kilometru. Pane jo, tak si to užij, my jdem spát !
Všechny odstíny zelené.
Mechová jezírka.
V půl páté, přesně jak nám Tombru od své meteorologické stanice večer vzkázal, zašustí na celtě první kapky deště.Teď jsme vděčni za suché přístřeší staré borovice. Zatímco vře voda na ranní kávu, kolem nás , s tichým ahoj, projdou čtyři týmy zakuklené v pláštěnkách. Zdá se, že nepříznivá předpověď se jen trochu zpozdila. Ač neleje jako z konve, travnaté louky a mokřiny časem vykonají své. Vlhkost se pomalu začíná dostávat do bot, které jsme asi přecenili. Na malamutech je vidět, že příroda s tímhle problémem poradila daleko lépe. Zlaté hory, město s bohatou historií, v uplakaném ránu ještě spí. Nacházíme jediný otevřený obchod, kde si zpestříme zásoby. Banán a bonbóny s hroznovým cukrem staví na nohy , ještě pořád skoro spícího, Michala. O kus dál poznáváme,že zřejmě dochází na první lámání chleba – kolem s máváním projíždí auto pořadatelů plné těch, kteří byli nuceni vzdát.
Jestli jsme si mysleli, že výstupem na Šerák máme nejtěžší stoupání za sebou, pak jsme žili v hlubokém omylu. Drápeme ze Zlatých hor šíleným kopcem směrem k polské hranici na poutní místo zvané Biskupská kupa. Ze 405m.n.m. do výšky 891m.n.m.- téměř pět set metrů převýšení na čtyřech kilometrech (ještěže mám takového navigátora) !! Zpočátku proklínám neskutečně těžký batoh, posléze i den , kdy jsem se rozhodl přihlásit na tento trek.
Biskupská kupa.
A najednou byl konec, z mlhy se vylouplo to zvláštní místo, kde jsme si připadali jako mezi nebem a zemí, jinak se ten pocit asi popsat nedá. Proti zatažené obloze se tyčil bělostný sloup rozhledny a světe div se, uprostřed toho liduprázdného , nehostinného místa člověk nad dvěma bublajícimi kotli vojenských polních kuchyní. Prý se zde konají různá procesí a slavnosti, hojně navštěvované převážně z polské strany. Na to, koho v tomto nečase ale čeká dnes, se nám uspokojivé odpovědi nedostalo. Přesto odcházíme bohatší o recept na vynikající svařené víno a internetovou adresu s fotogalerii a kalendářem zdejších akcí. Loučíme se s vědomím, že zde jsme určitě nebyli naposledy.
Kříž smíření.
Kříž smíření na česko- polské hranici je , se svým nápisem dalším kontrolním znamením, kterým se musíme prokázat hlídce s číslem 6, dole na úpatí. Je milé vidět zase lidičky z pořadatelské party, zvlástě když s sebou mají soudek s pěnivým mokem. Se sebezapřením a nemalými obavami sundáváme promočené boty a ponožky. Psi jsou nad tohle povznesení a zbystří teprve při šustění svačinového sáčku. Náležitě posilnění, v suchém obutí vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím. Postupně zdoláváme jeden výškový bod za druhým. Za sebou necháváme prameny Opavice, Kazatelny, Pásmo Orlíka i Lysý vrch. Bela s Blackem jsou skvělí v překonávání nesčetných vývratů a polomů.Horší je to opět s našima nohama. Déšť sice ustal, ale potůčky a rozsáhlé mokřiny vykonávájí v suchých botách své.
Nebohé nohy.
Dlouhodobá chůze, spojená s únavou mne postupně vždy přivadí do stavu , blízkého meditaci. Myšlenky se ubírají svou cestou, vzdáleny od bolesti nohou a otlačených ramen. Jako pokaždé licituji:,, Mám tohle zapotřebí, takhle týrat své vlastní tělo?“ Abych si vzápětí odpověděl : ,,Příště půjdu zas!“ Mé nohy si také zaslouží omluvu za tvrdé a nesmlouvavé zacházení. Nikdy mne však nezklamaly a za to jsem jim vděčný.
Naše četné akce se psy hustě zaplňují kalendář. Všem těm doma, co nás podporují bych se měl omluvit a poděkovat. Protože jsou to právě oni , kteří mne v práci zastanou, kteří se postarají o psy jež musí zůstat doma.
Ze zamyšlení mne vytrhává Michalovo upozornění na kontrolu s číslem 7. Jsme u pramene Zaječího potoka na 98.5 kilometru a na rozcestníku se houpá malé razítko. Z upravené studánky nabíráme vodu na noc a potvrzujeme průchod. Mezitím se setmělo, ale teď už věříme, že denní závazek – pokořit stokilometrovou hranici, bude splněn. Po vytrvalém stoupání přichází nekonečné klesání, malamuti s temnotou ožívají , zatímco naše nohy úpí na asfaltové silnici. Ulevuje se nám , když se za zatáčkou vynoří světla vesnice Bělá p. Pradědem. Kousek za vsí nacházíme opět útočiště k poslednímu noclehu. Říčka Bělá s sebou nese chlad, ale projasněná obloha věští skvělý příští den.
Na závěrečných 20 kilometrů jsme si trochu pospali. Vyrážíme po šesté, kdy už se do nás sluneční paprsky začínají řádně opírat. Směřujeme k osadě Mlýnky mírným stoupáním. Na vrstevnici se ještě ohlédnem a podvědomě, bůhví už po kolikáté, sáhnu po foťáku. Ten obraz zvlněných kopců, překypujících všemi odstíny zelené a rámovaný azurovou oblohou , musel stvořit malíř s obrovskou fantazií. Tu krásu se pokusím zachytit několika snímky a v duchu se zastydím. Asi proto, že nedávno jsme plánovali dovolenou do zahraničí. Přitom stále objevujeme další a další nadherná místa v rodné zemi. Tohle dilema však za nás asi nikdo nevyřeší.
Cíl se blíží a nám jako by se do něj najednou ani nechtělo. Užíváme si poslední chvíle na trati . Pravda, příjemně – závěrečné kilometry vedou milý lázeňským městečkem Lipová. Potkáváme spoustu známých a psi si vychutnávají časté pohlazení. Ve slunečném dni jim dopřejem koupel v potoce, kde si blaženě chladí tlapky.
Poslední kopec a je tu cíl! Najednou cítím nutkání omluvit se svým fanouškům a všem těm, kteří na nás sázeli. Opět jsme nevyhráli a dali přednost kochání i všem dalším prožitkům na trase. Přesto si za potlesku, který nás vítá, připadáme jako vítězové. Psi naposledy zaberou a tak trochu obávaných 122,5 kilometrů, je za námi. Vyhráli jsme sami nad sebou, nad svou pohodlností a přitom sobě a psům dali ten nejhezčí dárek
Že se mi těch hříchů a omluv najednou nahromadilo! Naštěstí přichází Gejzovo rozhřešení: ,,Pro vás, právě pro vás pohodáře, to vše děláme.“ Díky. Malamuti se uvítali se Stormem a blaženě nastavili kožichy odpolednímu sluníčku. A Michal ? Trošku se mu narostly ramena a poptává se kolik to bude příště. Bolavé nohy, kopce, všechno zlé je zapomenuto. Tak zase na viděnou na treku, pardon, na dogtreku !!
Text a foto Vladimír Páral a Michal Páral 
