Jen jestli to není jen nějaká zástěrka ....
Jo tááák, já tupec to blbě pochopil!
Dovoluji si tedy upravit onen rozhovor do dogtrekových souvislostí...
Rozhlasový reportér chce udělat autentický rozhovor s účastníkem dogtrekkingu a vybere si paní co má s sebou nejvíce psů.
Paní Šárko, jak probíhá takový běžný dogtrekový den, ptá se.
Paní Šárka: No, ráno vstanu, sbalím se, doštrachám se na start a hned si tam něco přečtu, také mi tam zkontrolují jestli mám dostatečný počet knih a jestli mám sebou seznam knihoven co jsem dostala večer při instruktáži k trati. Při té už se obvykle čte tak moc, že ráno únavou nemůžou někteří ani vstát. Na start ti skalní občas chodí i s knihou v ruce.
Pak se jde, jde, jde a zase jde. Na klíčových místech jsou kontroly jestli jdeme správně a tam se také trochu čte. Mimo tyto kontroly se po cestě stavujeme v několika knihovnách, kde někteří také hodně čtou až pak skoro nevidí na trať.
No největší skupinové čtení probíhá v cíli. Čte se ve velkém až do ranních hodin a hraje k tomu i hudba. Někteří čtou s velkým nasazením. Já čtu ale velmi málo, zato výhradně kvalitní literaturu z Irska, nebo Finska a také domácí autory a nejlépe s čajem.
Zmatený reportér si v duchu říká, sakriš já myslel, že je to nějaký sport a on je to jen jakejsi divnej čtenářskej klub se psama v přírodě... blázni... s tímhle se nedostanu ani na třicátou stranu ... kdyby aspoň chlastali nebo tak něco .... ach jo ....
Téma: Moje životní krédo (Přečteno 18248 krát)
